Author: Jana Háková

Je podzim 2011. Šárka a já sedíme v obýváku, kolem nás se povaluje spoustu fixů, flipchartových papírů a my nadšeně brainstormujeme název našeho společného projektu. V místnosti to srší energií, nadšením a zábavou. Je tak skvělé, že jsme se potkaly! Radujeme se z vymyšleného názvu - OSLAVA ŽIVOTA - ano, to je ono! To přesně popisuje naši společnou vizi! Objímáme se, fotíme se a nadšeně si domlouváme další schůzku. Jsme plné ideálů a velkých plánů. Nic nás nemůže zastavit, věříme v úspěch a ve společnou spolupráci. Jsme skvělý tým! Je jaro 2015. Šárka a já sedíme v oblíbené pražské kavárně. Ve vzduchu je citít zvláštní dusno, jako v létě před bouří. Informujeme se o novinkách v našich projektech i životech. A pak to přijde! Jedno sdělení rozpoutá vír, který již nepůjde zastavit. Sedím s pusou dokořán a nestačím se divit, zda se to všechno opravdu děje. Cítím se jako malá holka seřvaná vlastní matkou. Šárka je rozlobená a v silných emocích. J á jsem stažená, vevnitř to bublá, ale nedokážu nic udělat. Vše je hodně rychlé a intenzivní. Začátek našeho konce. Již to nepůjde, již nevěříme, již nejsme ten skvělý tým. Se Šárkou jsme spolu ušly dlouhou cestu. Zorganizovaly jsme tři úspěšné festivaly Oslava Života. Co ale v začátku bylo naplňující a radostné se postupně změnilo ve zkoušku našeho osobního rozvoje. Čím dál tím více jsme si jedna pro druhou byly zrcadly a naše spolupráce už začínala být více vyčerpávající než dobíjející. Kde je ta hranice, kdy již lekce nejsou jen přínosné a rozvojové, ale již toho bylo až dost? Přišla rozbuška a bylo jasno. Je čas to ukončit. Ale jak? Jak se rozejít s vašim business partnerem, který byl dlouho i vašim blízkým přítelem? Naše cesta loučení trvala sedm měsíců. Začala tím, že jsme spolu jeden měsíc nemluvily a skončila dojemným rozlučkovým rituálem. Nyní s vámi pro inspiraci chceme sdílet, co nám v našem loučení pomohlo. Dát si čas a prostor Důležité bylo nikam nespěchat. Obě máme rády, když se věci udělají efektivně, ovšem v tomto případě nešlo na nic spěchat. První měsíc jsme spolu téměř nemluvily. Já osobně jsem v sobě pociťovala velkou zlost a vztek, kterou jsem snad nikdy k nikomu necítila. Byla jsem naprosto lapená ve svých emocích a potřebovala jsem čas, abych si vše v sobě zpracovovala a uvolnila. Stejně tak i Šárka. Navíc jsem stále připravovala letní festival a mým hlubokým přáním bylo, aby se naše rozcházení na festivale nijak nepromítlo. A tak jsme naše “rozchodové rozhovory” přesunuly na období po festivalu. Přesvědčení “Učíme se od sebe navzájem” Co nám pomohlo překulit se přes vyhrocené emoce a najít k sobě znovu cestu? Po měsici od naší hádky jsme si přes e-mail domluvily schůzku. Jela jsem k Šárce domů a téměř jsem se třepala strachy. Citila jsem hluboké uzavření, netušila jsem, zda vůbec dokážu říct ahoj. Posadily jsme se naproti sobě a Šárka začala mluvit. Její slova byla omluvná a postoj otevřený. Trvalo to asi minutu a z mého srdce spadnul obrovský balvan. Citila jsem blízkost a vděčnost. Přidala jsem trochu odlehčení, společně jsme se zasmály a spojení bylo znovu navázáno. Uf! Bylo křehké a jemné, ale bylo. Mohly jsme na něm začít stavět. Co ale způsobilo, že jsem já na schůzku i přes všechen vztek a strach nakonec jela a Šárka v sobě našla tak otevřený, láskyplný postoj k celé naší “kavárenské scéně”? Naše přesvědčení! Přesvědčení o tom, že celá tato komedie nás má něco naučit. Přesvědčení, že žádná z nás není nakonec ta dobrá, nebo špatná a to, že spolu nebudeme komunikovat vůbec nepomůže. Víra v to, že pokud se tuto lekci nenaučíme nyní, pravděpodobně se stejně brzy objeví někdo jiný, kdo nám ji zprostředkuje nějak jinak a možná ještě intenzivněji. Měly jsme společnou touhu vše urovnat, uctít, co jsme spolu začily a vytvořily a rozejít se v míru. Co doopravdy chceme? To je otázka, kterou jsme si každá velmi intenzivně a hluboce kladly. A mnokrát se věci měnily a vyvíjely…nebyly jsme si jisté, hledaly jsme. Samy nebo s pomocí někoho jiného. Snažily jsme se vidět hlouběji než za naše momentální emoce a dětská zranění. Osvědčilo se mi dopřát si pro toto zkoumání dostatek prostoru. Před festivalem jsem neměla vůbec kapacitu uvažovat o tom, co chci dál, kam se budu ubírat, jak to vše vyřešíme. Až v létě přišla příležitost pro hlubší sebereflexi. Pravidelné schůzky a otevřená komunikace Daly jsem si cíl, že bychom rády vše uzavřely do konce roku 2015. Naplánovaly jsme si v našich kalendářích schůzky 1x za měsíc, kde jsme postupně probíraly vývoj situace. Tímto jsme na sebe příliš netlačily, ale zároveň jsme si daly jasný rámec, kdy chceme mít hotovo. O našich přáních jsme se snažily komunikovat co nejvíce otevřeně. Mnohdy to znamenalo i říct, já nevím a nejsem si jistá. Respekt k emocím a přáním té druhé a snaha o pochopení jejího světa bylo také velmi důležité, abychom mohly být k sobě upřímné. Pomoc třetí strany Jsou situace, které již sami nevyřešíte a potřebujete nezávislou osobu. My jsme měly přání vidět hlouběji a ujistit se, že směr, kterým se ubíráme je ten správný, že jsme nic důležitého nepřehlédly. Intuitivně jsme zvolily pomoc zkušeného kouče a konstelátora Zdeňka Štěpánka a byla to skvělá volba. Okamžitě jsme se dostaly hodně hluboko, až k našim původním rodinám a odhalily pár důležitých skrytých vhledů do našeho vzájemného vztahu. “Já jsem já a ty jsi ty” byla klíčová věta, kterou jsme si ze sezení odnášely. Rozlučkový rituál V prosinci 2015 nazrál čas pro rozlučkový rituál. Chtěly jsme energeticky rozpojit naši spolupráci, a protože jsme se rozhodly, že značka i firma Oslava Života zůstane u Šárky, bylo potřeba provést i energetické uzavření mého působení v naší firmě. Celý rituál jsme si připravily samy. Bylo to jednoduché. Stačilo se naladit na to, co bylo potřeba ještě udělat. Zavzpomínaly jsme na naše úspěchy, poděkovaly si, popřály si hodně štěstí, poklekly před sebou v respektu a úctě, daly jsme si dárky na cestu a pak se opravdu rozešly. Každá šla svou cestou. Bylo to dojemné, hluboké, smutné i úlevné. Kruh se uzavřel. Skončil příběh jedné radostné spolupráce. Společný projekt, který nám přinesl spoustu radosti i učení. Cítím vděčnost, že se nám podařilo rozejít se vědomě a s láskou. Děkuji nám oběma, že se snažíme být opravdové k tomu, co je pravda v našich srdcích. Nechť se nám oběma daří. Nechť se daří Oslavě Života, která žije dál, nyní již beze mě. A nechť se daří i vám pokud se náhodou dostanete do podobné situace. My už víme, že i rozejít se můžeme vědomě, upřímně a s láskou.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column width="1/1"][vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_raw_html] JTNDZGl2JTIwY2xhc3MlM0QlMjJmYi1jb21tZW50cyUyMiUyMGRhdGEtaHJlZiUzRCUyMmh0dHAlM0ElMkYlMkZvc2xhdmF6aXZvdGEuY3olMkZhbmV0YS1rb25jdWxvdmEtcHJpYmVoLW8tbmFzZW0tcm96Y2hvZHUlMkYlMjIlMjBkYXRhLW51bXBvc3RzJTNEJTIyNSUyMiUyMGRhdGEtY29sb3JzY2hlbWUlM0QlMjJsaWdodCUyMiUzRSUzQyUyRmRpdiUzRQ== [/vc_raw_html][vc_separator type="transparent" position="center" width_in_percentages=""][vc_column_text] Jak se na náš rozchod dívá Šárka? Přečtěte si ZDE. [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]...

Aneb co dělat, když věci nevychází dle našich představ? Je středa a to je pro mě významný den! Jsem máma na mateřské ve středu mám “volno”. Je to den, kdy si mohu dělat, co se mi zlíbí. O synka je postaráno a já většinou vyrážím do Prahy na jógu, sraz z kamarádkami, kávičku a dortíček a kreativní čas sama se sebou… Je to den, kdy načerpám energii do celého příštího týdne, velmi mě tyto chvilky baví a obohacují. Dnes je ale něco špatně, už od rána se mi bortí plány. Z domu odjíždím o 2 hodiny později a nestíhám oblíbenou jógu. Navíc se dovzvídám o zrušení schůzky, na kterou jsem se celý týden moc těšila…ach jo!!! Co dělat, když věci nevychází podle našich představ? Já ale tak moc chci! Ten čas je tak vzácný, vytvářím tlak na sebe, abych ho co nejlépe využila, naplánovala, abych si to doopravdy užila. Ale co když to nevyjde? Život je neustálá změna a ani v “mou středu” se mi tento fakt nevyhne. Mohu se vztekat, plakat, být smutná, být naštvaná na svět kolem, na lidi kolem, na život sám, na sebe, mohu být protivná a nadávat na osud, okolnosti, na partnera, na kamarádky. Mohu se snažit vše změnit, otočit, zatlačit…a…stejně se nic nezmění. Co mi tedy zbývá? Co dělat ve chvíli, kdy máme pocit, že se věci nedějí dle našich představ, ať už se snažíme sebevíc? Krok č.1 - Uvědomit si svou zónu vlivu Nejprve je dobré si uvědomit, zda tu danou věc mohu změnit? Je v mé tzv. zóně vlivu, nebo je mimo můj vliv? Počasí nezměním, ale můj postoj k němu ano. Zákony nezměním, ale svou účastí ve volbách nebo aktivním zapojení do politiky je mohu ovlivnit. Je tedy daná záležitost mimo nebo uvnitř mé zóny vlivu? Pokud ji mohu ovlivnit, co udělám? A pokud situace změnit ani ovlivnit nelze, co s ní? Jediné, co nám zbývá je situaci uznat, přijmout, důvěřovat a nechat jít. Krok č. 2 - Uznat svou emoci Když máme jiná očekávání než je realita, můžeme prožívat celou škálu emocí. Je dobré své emoce uznat, popř. kultivovaně projevit, ale rozhodně nepotlačovat! Někdy postačí, když si řekneme sami pro sebe “Jsem smutný”, “Mám vztek” a když bude příležitost později, můžeme emoci vypustit např. při sportu či v meditaci. Krok č. 3 - Přijmout situaci Už víme, že situaci nemůžeme změnit a uvědomili jsme si emoce, které prožíváme. Dalším krokem je smířit se se situací, přijmout ji takovou, jaká je. Mnohdy toto přijetí může přijít po uvědomění si své zóny vlivu, ale někdy na samotné přijímání potřebujeme soustředit více své energie a např. říci sám sobě - “Aha, tak to prostě je.” Možná si teď říkáte…no to přijímání zní na papíře moc hezky, ale jak to provést prakticky? Pravdou je, že náš systém je potřeba trochu “vytrénovat”, resp. mu připomenout, jak se to dělá. Zkoušíme a trénujeme to například na lekcích Biodanzy. Krok č. 4 - Důvěřovat vyššímu vedení Mám hlubokou víru a přesvědčení, že vše, co se nám děje je v konečném důsledku pro naše dobro. I když to nyní může vypadat úplně obráceně, jak můžeme tušit, co to vše znamená v kontextu celého našeho života? Důvěra nám dává sílu a odvahu kráčet každým dnem s hlavou vzhůru. Věřící tento princip mohou nazývat vírou v Boha, já osobně to nazývám “něčím vyšším”, něčím, čemu úplně nerozumíme. To, co nás přesahuje a to před čím s pokorou mohu říct děkuji a přijímám. Krok č.5 - Pustit a nechat jít Pustit, nechat jít, odevzdat se, vzdát se kontroly… Jak obtížné a přesto tak důležité. Vždyť jsme neustále vedeni k tomu, abychom aktivně utvářeli naše životy, plánovali, rozhodovali, konali, vyhodnocovali a znovu plánovali, konali…jak to můžeme pustit? Vaší hlavě to můžeme zkoušet vysvětlovat, ale opět to potřebuje prožít a pochopit vaše tělo. Jediná jistota, kterou v životě máte, je, že se vše mění. Ve škole nás přiliš neučili flexibilitě, adaptaci a tomu, jak zvládat změny. Učíme se to sami, každý den a někdy nám to jde lépe a jindy hůře. Doufám, že vám dnešní článek byl nápomocný a pokud máte svůj vlastní ověřený tip, jak zvládnout situaci, kdy věci nevychází dle vašich očekávání a představ, neváhejte se s námi o něja podělit v komentářích níže.   Krásný den, Aneta Končulová        ...

Máte nějaké tajné sny? Třeba že si jednou uděláte kapitánské zkoušky a budete trávit celé léto na moři? Říkáte si, že až děti odrostou, pořídíte si chatu a začnete zahradničit? Že až děti odrostou, tak…? A proč si své sny neplníte? Proč si říkáte, že až jednou? Až někdy…? Proč si je neplníte hned teď? Žijte své sny! A žijte je dnes!  Všichni máme sny. Já jsem kupříkladu už od dětství chtěla být výtvarnicí. Dnes tenhle svůj sen žiju. Trvalo mi to spoustu let, než jsem se odhodlala a odvážila začít ho naplňovat, ale nakonec se mi to podařilo. Chcete vědět, jak jsem to dokázala? Čtěte dál. Mám pro vás pár praktických rad. Všichni máme své sny. Ona si přeje stát se spisovatelkou, vy byste chtěli mít cukrárnu, on si přeje začít hrát divadlo. Jenže většina našich snů se nikdy nesplní, protože nemáme odvahu. A když věříme, že si sny splnit nemůžeme, pak si je docela určitě nesplníme. Jak řekl Henry Ford: „Ať už si myslíte, že to dokážete, nebo že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“ Zkrátka a dobře, důležité je uvěřit, že to dokážeme. No jo, říkáte si, jenže jak na to? Moje první rada zní: Pojmenujte své strachy. Napište si seznam všech svých strachů, které stojí v cestě k naplnění vašich snů. Ten může vypadat třeba takhle: Strach z neúspěchu: Já přece nepatřím mezi ty vyvolené, kteří mohou být úspěšní?! Já na to nemám. To nemůžu zvládnout. Strach ze změny:  Mám rád své jisté, rád jedu v zaběhnutých kolejích, bojím se začít dělat věci jinak. Strach ze ztráty: Bojím se, že když vykročím za svými sny, přijdu i o to málo, co teď mám. Co na tom, že to není úplně přesně to, co chci, ale je to aspoň něco. Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše. Strach z odsouzení a vyloučení okolím: Co na to řekne můj partner/moji kolegové v práci…? Co když mě zavrhnou? Zejména ten poslední strach bývá hodně silný… bojíme se zavržení. Celý život, už odmalička, máme tendenci chovat se tak, aby byli ostatní – rodiče, učitelé, partner, šéf – spokojení. Ptáme se sami sebe – co mám udělat, aby mě měli rádi? Abych na ně udělal dojem? Abych v jejich očích stoupl? Ale když se nad tím zamyslíte, není to absurdní? Kdo je pro vás nejdůležitějším člověkem ve vašem životě? Přece vy sami! Měli bychom si proto říct: Co mám udělat, abych byl šťastný já sám? Pátrejte v sobě a dovolte si věnovat pozornost svým snům. Ptejte se sami sebe, co vám brání je uskutečnit, a upřímně zhodnoťte, zda nejsou důvody, proč jen sníte, pouhými výmluvami. Buďte k sobě pravdiví. Teď, když jsme si ukázali, že se možná jenom sami před sebou vymlouváme, se můžeme pustit do akce. Moje druhá rada zní: Pokud chcete něco změnit, neotálejte s tím. Pamatujte, že DNEŠEK JE PRVNÍM DNEM ZBYTKU VAŠEHO ŽIVOTA. Důležité je začít. A když chcete s něčím začít, musíte začít TEĎ. Koneckonců, kouřit taky nikdo nepřestal ZÍTRA. Pokud chcete přestat s kouřením, musíte přestat DNES. Žádné zítra nefunguje. Takže si zvolte cíl své cesty a vydejte se za ním. Vyberte si jeden konkrétní sen, který si začnete plnit, a začněte s praktickými kroky k jeho uskutečnění. K tomu můžete využít třeba podpory v podobě online kurzu Od kreslení ke snům. A dejte si pozor na to, abyste netříštili svou energii snahou o splnění všech snů najednou. Na to pravděpodobně nebudete mít dost síly, a pak to dopadne tak, že si nesplníte žádný. Pamatujte tedy: jeden sen po druhém. Je to stejné, jako když kreslíte obrázek: taky musíte postupovat čáru po čáře, křivku po křivce, tvar po tvaru. Ani ten nejskvělejší umělec nedokáže nakreslit celý obraz jedním lusknutím prstů. A na závěr ještě třetí rada: Když už začnete, VYTRVEJTE! Děláte to pro sebe. Denně si připomínejte, co je vaším cílem, a proč ho chcete dosáhnout, a posilujte svou motivaci. Můžete si třeba vést deník, ve kterém si budete vést poznámky o průběhu své cesty za svým snem. Zároveň si psaním utřídíte myšlenky a ujasníte si, jaké kroky jsou potřeba dál. A pamatujte, že strom vaší snahy nemusí začít plodit okamžitě. Je dobré s tím předem počítat a vědět, že mohou přijít i nějaké těžkosti. Nedovolte jim, aby vás ochromily. Přemýšlejte o nich a využijte je na své cestě jako lekce, ze kterých můžete načerpat ponaučení. Tak vás neoslabí, ale naopak posílí. Přeju vám na vaší cestě za vašimi sny hodně štěstí.   Hanka Danková, autorka projektu Od kreslení ke snům – www.malujemesusmevem.cz  ...

Na letní festival Oslava Života přijede velmi vzácný host - duchovní stařešina kmene Čerokýjů - Stojící Medvěd! Jsme nadšeni a zcela pohlceni touto zprávou! Stojící Medvěd je medicinman, nositel posvátné dýmky a tanečník obřadu Tance slunce. V rámci tradice Čerokýjů je vnímán jako svatý muž. Na Oslavě Života povede Obřad Potní chýše - vstoupení do vize, a to v neděli, která je věnovaná tématu "Sním svůj sen" Obřad potní chýše je jeden z nejstarších očistných obřadů, či rituálů indiánů severní Ameriky – dost možná nejen jich, ale i všech původních kmenů a národů obývajících tuto planetu, kteří měli Moudrost a Informace, jež se postupem času pozvolna začaly vytrácet, dokud (až na výjimky) nevymizely z povrchu zemského (etnologové by mohli vyprávět). Indiánský výraz „inipi“ (obřad potní chýše) znamená „znovu se narodit“. Inipi je zpěvem matky Země, který nás očišťuje a léčí na všech úrovních. Celý obřad povede Stojící Medvěd, který určí vhodné místo pro stavbu potní chýše, oltáře a ohniště. Všichni z nas, kteří se budeme chtít účastnit obřadu potní chýše, se budeme účastnit také jeho přípravy pod vedením Stojícího Medvěda. Příprava - stavba potní chýše. Jde o jednoduchou stavbu, jejíž konstrukce je zhotovena z ohebných větví/kmenů stromů spojených tak, aby vytvořily kopuli. Uprostřed chýše je vykopána prohlubeň, do které se vkládají rozžhavené kameny. Celá stavba je pokryta přikrývkami tak, aby z ní neunikalo teplo. (Dříve se k pokrytí užívalo kůry, listí či bizoních kůží). „Kruh“ – očištění účastníků kouřem bílé šalvěje a prostor pro vyjádření důvodů účasti, očekávání,… Samotný obřad potní chýše Sdílení – závěrečný kruh, možnost otázek a odpovědí, kouření dýmky míru Stromy – šaman požádá svého „bratra“, zástupce mladých ohebných stromů (často lískový ořech, vrba,…nebo takový, který roste poblíž místa) o to, aby ho a jeho „bratry“ mohl použít ke stavbě potní chýše, obětuje na oplátku tabák a poděkuje – ostatní (většinou muži) následují šamanův příklad v počtu odpovídajícím potřebám velikosti chýše. Kameny – kameny jsou naši předkové, naši „pradědové a prabáby“, kteří nám předávají svou moudrost, své příběhy. Nasbíráme šamanem určený počet kamenů (násobky sedmi) přibližně o velikosti lidské hlavy (pokud možno ze řeky či potoka – ideální jsou potom lávové kameny – ale obecně podle přirozenosti jsou to kameny dostupné místu konání obřadu). Samozřejmě, že je nejdříve požádáme a zeptáme se jich, zda nám chtějí předat svou moudrost v následujícím obřadu. Matce Zemi dáme na oplátku za to, že si něco bereme, tabák a poděkujeme. Je to upřímně jen mezi tebou, Zemí a Velkým Duchem Přítomny jsou všechny živly – oheň, voda, vzduch, země ; šest základních směrů: východ, jih, západ, sever, matka Země a Velký duch   Kdo se může obřadu účastnit:  - kdokoli bez omezení věku (máme zkušenost s osmiměsíčním miminkem a indiánské ženy absolvují tento obřad běžně s novorozenci) – jde jen o to, jak to kdo cítí - těhotné ženy (moje žena Monika byla v potní chýši ve druhém měsíci) - handicapovaní lidé        ...

Tenhle víkend byl první zaplněnou kolonkou v mém novém diáři na rok 2015. Guy Barrington, britský učitel biodanzy, tanečník se srdcem kolibříka, který se stal jednou z nějvětších hvězd Silvestrovské Oslavy Života, se vrátil do Prahy. Na pozvání Oslavy Života, ve spolutovření s Gabčou Duškovou a Maokem, nás v holešovickém divadelním a tanečním Studiu Alta po dva dny a tři večery vedli cestou tance k vlastním srdcím. Těšila jsem se dlouho, věřila v silný zážitek, který mě nabije. Stalo se, ale vlastně úplně jinak. Zkušenost si, jako obvykle, našla vlastní cestu. Navzdory původním plánům jsem se nakonec nemohla zúčastnit celé Cesty, ale pouze jednotlivých večerů. A možná právě z toho prokládaného zážitku workshop – realita – workshop – realita –workshop – realita vykrystalizovaly moje největší vhledy tohoto víkendu: (Znovu)Uvědomění první – Hlava je největší lhář, pravdu říká břicho, sídlo intuice. Pátek. Tranzovní tanec předků. Mnou dlouho očekávaný víkend začíná. Po úvodních slovech a naladění přichází samotná práce tancem. Máme zavřené oči, Guy pouští hudbu, vyzývá nás k setřepání stresu z těla, vykřičení napětí, s další skladnou pak k propojení sama se sebou v tanci. V přepracovanosti posledních týdnů nedokážu vypnout hlavu. Snažím se ponořit do hudby, aby mě „vykopla“ z hlavy ven, někam hlouběji nebo výš. Nejde to. Nabíhá klasický program sebeobviňování: „Na tohle ses těšila. Tohle je přece Guy! Teď to musíš(!) prožít správně(!). Musíš(!) si to užít.“ Trvá několik trýznivých minut, než ve mě doběhne proces, který vyřadí program „Musíš“ z provozu a já si prostě dovolím nebýt napojena. Pokračuju v tanci a jednoduše nechávám hlavu, ať si teda bez nátlaku chroustá všechny ty maily, co jsem nezodpověděla, telefonáty, co nejsem nevyřídila, obavy z toho, co jsem nestihla. Guy ohlašuje konec tanečního víření. Leháme si se zavřenýma očima na zem, Guy mezi námi chodí se šamanským bubnem. Ležíme na husto, prostor je tak akorát. Špičkami prstů se lehoulince dotýkám Lucie, kterou znám ze Silvestrovské Oslavy. Tělem mi projede obrovská touha tu ruku pevně chytit, ten pocit v břiše, intuice. Prostě se spojit s jinou lidskou bytostí. Jenže ouha, hlava se tak snadno nehodlá incituci vzdát. „Bude jí to vadit. Nech jí v klidu. Neotravuj, třeba je právě ve svém světě a nechce být vyrušená tvým dotekem...

Toužím po tom být štastná a spokojená, ale umím si dobře najít důvody, proč by tomu tak nemělo být. Mám krásný život, a přesto si stěžuju a stále něco dalšího hledám. V hloubi ale vím, že to není ta cesta… Napadá mě malý experiment… Intuitivně tuším, že vše potřebné již vím, to důležité ano. Kdybych už nečetla žádnou moudrou knihu a nenaslouchala radám odborníků, tak v oblasti žití svého spokojeného života přece vím, co dělat nebo jaká být. Ptám se sama sebe na jednoduchou otázku: „Co si, milá Anetko, myslíš, že je dle tebe klíčem k takovému obyčejnému každodennímu štěstí?“ Nechcete si také napsat svou odpověď dříve, než si přečtete tu mou? ;-) ...

It can really sweeten your life to be able to distinguish your natural, healthy personality attributes – your ways of celebrating your existence – from those that you have cultivated as a shield against whatever you have grown up to fear, reject and mistrust in yourself and others, or that you wear as costumes and masks so that you can appear to be who you think you are supposed to be. Far more significant is to realize that YOUR PERSONALITY IS NOT WHO YOU REALLY ARE. Whatever it is like, your personality is nothing more than your personal style. Depending on how nurtured you were as you grew up, it may give you a realistic, rose-coloured or judgmental perspective on life. It may give you a permissive or a controlling attitude. It may uplift you or make you depressive. It may require you to be flamboyant or to make sure nobody ever notices you. It may turn you into a power-monger or a victim. It may put you on the road to fame and fortune, or drive you to drink and drugs. Or both. Of course a defensive or aggressive personality has a detrimental influence on how you live your life, and especially on how you relate with other people, whether as friends, family, colleagues, lovers, peers, authority figures or adversaries. If your family and childhood experiences were less than ideal, your personality is quite likely to adopt such self-sabotaging beliefs as “I don’t deserve … I’m not good enough … I’m better than … I don’t belong …” But no matter how self-supporting or self-sabotaging your personality is, you can only believe that this is who you are until your real being shows up. When this happens, your personality is dethroned. It no longer controls the show. Not that is vanishes; but it becomes the servant of the one who has come home, rather than the usurper who kept you from yourself. And who is this one? It is you, awake and aware in your body, energies, senses, feelings, heart, intelligence and soul. It is you, in touch with all that you are, and all that is here and now. It is you meeting life unencumbered by pre-programmed beliefs and attitudes, transparently free of masks and costumes, and with no need to impress or pretend. In your being you no longer need your  personality as a place to hide from yourself and the world. Instead it can assume its rightful role as an array of resources that serve your being. The first step towards this life-transforming realisation is to become aware of your ingenious personality and the sometimes brilliant tricks it uses to keep you under its thumb. The rest of this post is for any of you readers who resonate so much with what you have just read that you might like to participate in  the Art of Being experience that guides participants out of personality into being. The 1st Circle is an enthralling personal and inter-personal adventure, often playful, and sometimes deeply touching when it reconciles you with feelings and inner states that you have habitually shunned and may not even know you had. In the circle of participants, the warm and often humorous sharing sessions build mutual trust and encouragement as the days go by. Through each other, you come to appreciate and nurture the personality traits that serve you, and you learn how to dissolve those that get in the way of your happiness, creativity and well-being. The 1st Circle gives you the experiential foundation to make the quantum leap from personality-based existence into what has rightly been called the miracle of being. It is in itself a complete experience. It also gives you the opportunity to see if you would like to continue into the 2nd Circle of The New Art of Being Training. February 20, 2015   Original text comes from Alan's web.     [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]...